Nejvyšší soud doplňuje svůj názor k posuzování přiměřenosti smluvní pokuty

Při sepisování či revizích smluv se často zabýváme otázkou přiměřenosti smluvních pokut, neboť podle ust. § 2051 občanského zákoníku platí, že nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit. Při zvažování přiměřenosti výše smluvní pokuty nelze ovšem vycházet z žádných konkrétních číselných vyjádření. Posuzovat je třeba řadu okolností. K tomu již existuje poměrně bohatá soudní judikatura. Podstatné je například jakou funkci dle uzavřené smlouvy smluvní pokuta plní – zda plní zcela či zčásti funkci paušalizované náhrady škody, nebo má charakter ryze sankční.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 ICdo 184/2023 z února letošního roku (v návaznosti na svou dřívější judikaturu) připomněl, že smyslem a účelem smluvní pokuty je zajištění splnění konkrétních povinností, jež jsou obsahem závazků. Přiměřenost smluvní pokuty se dle Nejvyššího soudu posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny.

Soud podle tohoto rozsudku nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Při tom soud přihlédne „nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné“.

(květen 2025)